Chmurný Rájec

Za apokalyptického počasí se vzdáváme na otočku do rájce. Vlhkým vzduchem je cítit pach mršiny. Vysedáme z autobusu a míříme ke kostelu, kde se má nacházet první mikrokeška. GPSka trochu zmatkuje, tak lítám na perimetru přes kostelní zeď a ulici nahoru a dolů. Napřed panu faráři mírně pošlapeme kytičky a potom se mi podaří ještě zlikvidovat ptačí hnízdo :D Pak hledáme u zdi, ale stále nic.

Vyrážíme tedy k zámku s tím, že se pro tuhle krabičku vrátíme později. Procházíme celým zámeckým parkem. Je zima. Nakonec drouhou kešku nachází otec pod falešnou cihlou.

Znovu se vracíme k prvním souřadnicícm a dále zmateně pobíháme kolem stromu. Tentokrát s přesností na 1 metr. Bohužel musíme z důvodu časové tísně odcházet s DNF. Ale zřejmě víme, kde je, jen ji odtamať musíme dostat. Příště.

Doubravický hrad

Po zhlédnutí radarových snímků z dnešního rána, jsme se rozhodli, že výlet za touto blízkou keškou, bude proveditelný. Dostupnost Doubravice nad Svitavou není ideální, ale jde to i v neděli, díky příhodné poloze železniční stanice a to na koridoru směrem do Brna.

"Nijak zvlášť jsem se nepřipravoval, jelikož místo znám a jsem inteligentní člověk.."

Ze začátku cesty se přes nás přehnala mírná přeháňka, ale po této spršce už dalo počasí pokoj. V Doubravici na náměstí zapínám GPSku a lovím signál.

Pomalu se plazíme podmáčenou cestou směrem za šipkou. Překonáváme několik brodů smradlavého potoka, který asi teče z Letovic, nebo jinak si ten smrad fakt nedovedu vysvětlit.
K místu, kde se cesta uklání směrem ke hradu a začíná prudce stoupat z údolí, jsme dorazili velmi rychle. Celý prostor, kde se tvrz nacházela, je pokryt nově vysazenými stromky. Terén je touto výsadbou změnen, po těch pár letech, kdy jsem toto místo naposledy navštívil, téměř k nepoznání. Sebíhám nahoru a dolů, jak překonávám hradní valy. Jsem rychlý a snažím se být maximálně efektivní. Postup směrem k souřadnicím místy připomíná úvodní scénu z filmu Zachraňte vojína Ryana. Terén, který je po noční spršce nasycen vodou, značně podkluzuje. Bahno se lepí na boty a nohy kloužou po všudypřítomných kamenech a kouscích pařezů. Nakonec to odnese moje levá noha, kterou použilo mé tělo k vyrovnání rovnováhy takovým zposobem, že budu ještě několik dní kulhat :D

K samotnému nalezení kešky ani nepotřebuji GPSku. Vylezu a vidím. A opravdu, můj tip byl správný. Keška je v dezolátním stavu. I tak proběhne obligátní logování. Poté se vydáváme lesem na cestu zpět.

Zpátečně cesta se nakonec protáhne, protože otec namyslel, že by se mohlo jít do Újezda, ale už si nepřošel mapu... Máme (resp. on, já ne!) mírné problémy s nalezením správné cesty, tak chvilku šněrujeme místní cyklostezky. Poté vytahuju GPSku a ukazuji, coby hrdina, správnou cestu. Jsem prostě príma. Podzimním lesem cesta ubíhá rychle a nakonec se vyhoupne horizont a střechy nuzných stavení Újezda.

Z Újezda odjíždí autobus neobvykle načas.

Komentáře k fotkám:
1. Chobotnice, zřejmě u jediné dochované hradní zdi. Krátce po logování.
2. Lesní snímek.
3. Včelí úly u Kuniček.

Chmurný víkend

Urpení mladé chobotnice – pochmurný víkend v končinách, kde je smrt denním chlebem. V kraji Petra Bezruče. V kraji, kde se večeří uhlí a snídá strach.

Následující report obsahuje zápis z celého víkendu.

ad fotka: foceno z mobilu z vlaku. A jsem doma...

Den první, scéna první, předehra a úvod

Dorážíme s otcem do Hlučína. Tenhle víkend mám(e) v plánu prošmejdit trochu tohle přerostlé město a jeho škaredé okolí. Ve strašné zimě jdeme po kešce, která se nachází v samotném srdci Hlučína, dokonce v pěší zóně. Protože jsme si nepřečetli, že se má v okolí místa nacházet „pomůcka“, střídavě hlídkujeme a snažíme se jí dostat ze skrýše rukou. V mezičase se maskujeme čtením umrtních oznamení – hlavně nenápadně a simulujeme zaujatý rozhovor stojíce na souřadnicích. Nakonec ji dostávám ven a celý prokřehlý loguju.

Den druhý, dějtsví první

Vinná hora aneb chmurná prohra.

Závan smrti se prohnal okolím. Vyložen z černého auta jsem se tentokráte sám vydal za šipkou, která vedla širšími ulicemi kolem honosných obydlí lidí. Asfaltová cesta se změnila na polní pěšinku a vilky se zahrádkami vystřídalo stromořadí. Šel jsem rychle. S pravidelným dechem jsem nasadil velmi svižné tempo. Dorazil jsem k místu určení velmi snadno. Na souřadnicích místa, kde se krabička měla nacházet, na mě koukal pouze modrý igelit. Bylo to jasné. Šel jsem zbytečně.

následuje upload fotek z mobilu (foťák měl totiž otec. Takže za fotky je zodpovědná nokia e63)



popis: (1. místo ukrytí, na kterém ale nebylo nic jiného, než obal..) (2. beskydy) (3. jezero -- tzv. "Štěrkáč" a část Hlučína)

Dějství druhé, Bobrovníky – svahem 39° ku svobodě

Znovu vytahuji gps. Mám v záloze ještě jedno místo. Hlučín - Bobrovníky směr Ostrava. Vyrážím. Posílen neúspěchem se vpíjím do krajiny. Pozoruji vzdálené hornaté beskydy, rozseté jako kusy exkrementů, na veřejném WC na nástupišti -- vlakovém nádraží v České třebové, na horizontu. Potkávám rodinku, která mě poté, co spatří GPSku v ruce, upozorňuje, že pro „tu kešku“ jdu špatnu cestou, že se nadřu. Taky že jo. Lezu do kopce jako slimák. Plazím se a svíjím se v agónii mezi chatovou oblastí, kterou osvětluje zapadající slunce a dodává tak mému utrpení romantický nádech. Florální motivy se mění v hady. Syčí a táhnou mě dolů. Kleju. Docházím na konec chatové oblasti a zjišťuju, že cesta je slepá. Na třech světových stranách plot. Na té poslední je pouze cesta zpět. Kleju. Vracím se a ve vhodný moment se dostávám přes plot. Jdu přes široké pole, slyšíce a cítíce Šrámkův Stříbrný vítr nejen ve vyholených vlasech, ale i na chuji. Fouká hodně. Cloumá se mnou podzimní vítr, při jehož nárazu každý píď mé kůže křičí o pomoc. Keš nacházím velmi rychle. Loguji. Vyrážím na zpáteční cestu. Chatky se pomalu začínají měnit v rodinné domky a následně v paneláky. Mířím si koupit svačinu do Billy. Mám hodinu čas, rozhodnu se tedy popojít dál. Jsem zničen. Krok sem krok tam. Goethe by měl radost.

(fotky: 1. dead-end, 2. vyhlídka na Hlučín)