Chmurný víkend

Urpení mladé chobotnice – pochmurný víkend v končinách, kde je smrt denním chlebem. V kraji Petra Bezruče. V kraji, kde se večeří uhlí a snídá strach.

Následující report obsahuje zápis z celého víkendu.

ad fotka: foceno z mobilu z vlaku. A jsem doma...

Den první, scéna první, předehra a úvod

Dorážíme s otcem do Hlučína. Tenhle víkend mám(e) v plánu prošmejdit trochu tohle přerostlé město a jeho škaredé okolí. Ve strašné zimě jdeme po kešce, která se nachází v samotném srdci Hlučína, dokonce v pěší zóně. Protože jsme si nepřečetli, že se má v okolí místa nacházet „pomůcka“, střídavě hlídkujeme a snažíme se jí dostat ze skrýše rukou. V mezičase se maskujeme čtením umrtních oznamení – hlavně nenápadně a simulujeme zaujatý rozhovor stojíce na souřadnicích. Nakonec ji dostávám ven a celý prokřehlý loguju.

Den druhý, dějtsví první

Vinná hora aneb chmurná prohra.

Závan smrti se prohnal okolím. Vyložen z černého auta jsem se tentokráte sám vydal za šipkou, která vedla širšími ulicemi kolem honosných obydlí lidí. Asfaltová cesta se změnila na polní pěšinku a vilky se zahrádkami vystřídalo stromořadí. Šel jsem rychle. S pravidelným dechem jsem nasadil velmi svižné tempo. Dorazil jsem k místu určení velmi snadno. Na souřadnicích místa, kde se krabička měla nacházet, na mě koukal pouze modrý igelit. Bylo to jasné. Šel jsem zbytečně.

následuje upload fotek z mobilu (foťák měl totiž otec. Takže za fotky je zodpovědná nokia e63)



popis: (1. místo ukrytí, na kterém ale nebylo nic jiného, než obal..) (2. beskydy) (3. jezero -- tzv. "Štěrkáč" a část Hlučína)

Dějství druhé, Bobrovníky – svahem 39° ku svobodě

Znovu vytahuji gps. Mám v záloze ještě jedno místo. Hlučín - Bobrovníky směr Ostrava. Vyrážím. Posílen neúspěchem se vpíjím do krajiny. Pozoruji vzdálené hornaté beskydy, rozseté jako kusy exkrementů, na veřejném WC na nástupišti -- vlakovém nádraží v České třebové, na horizontu. Potkávám rodinku, která mě poté, co spatří GPSku v ruce, upozorňuje, že pro „tu kešku“ jdu špatnu cestou, že se nadřu. Taky že jo. Lezu do kopce jako slimák. Plazím se a svíjím se v agónii mezi chatovou oblastí, kterou osvětluje zapadající slunce a dodává tak mému utrpení romantický nádech. Florální motivy se mění v hady. Syčí a táhnou mě dolů. Kleju. Docházím na konec chatové oblasti a zjišťuju, že cesta je slepá. Na třech světových stranách plot. Na té poslední je pouze cesta zpět. Kleju. Vracím se a ve vhodný moment se dostávám přes plot. Jdu přes široké pole, slyšíce a cítíce Šrámkův Stříbrný vítr nejen ve vyholených vlasech, ale i na chuji. Fouká hodně. Cloumá se mnou podzimní vítr, při jehož nárazu každý píď mé kůže křičí o pomoc. Keš nacházím velmi rychle. Loguji. Vyrážím na zpáteční cestu. Chatky se pomalu začínají měnit v rodinné domky a následně v paneláky. Mířím si koupit svačinu do Billy. Mám hodinu čas, rozhodnu se tedy popojít dál. Jsem zničen. Krok sem krok tam. Goethe by měl radost.

(fotky: 1. dead-end, 2. vyhlídka na Hlučín)