Radar Skalky

hned z časného rána vyrážíme plouživým autobusem do Benešova. Už když vyjíždíme nad rozcestí od Ludíkova, padá na kraj hustá mlha. Jako na horách! Raduji se. A opravdu. V Benešově to vypadá nádherně. Bděle vystupujeme a vyrážíme předem dohodnutým směrem. Jde vidět pouze na pár metrů dopředu. Občas studený vítr ochladí tvář kapičkami rosy. Cesta vede mírným stoupáním lesem. Chrochtám blahem nad povedeným počasím. Půjčuji poníkovi moji bundu. :D

Není to daleko. Po jemné asfaltové cestě míří houfy lidí, kteří mají stejný cíl, jako my. Radar na Skalkách. Toto zařízení je jedno ze dvou, které pokrývají Českou republiku a zjišťují srážkovou činnost nad územím. Netrvá to dlouho a před námi už se tyčí vysoká věž s bílou koulí nahoře.

K mému podivu kolem základny budovy vyrostly stánky s klobásami a lidmi. Bereme si s Peťou číslíčko -- máme 59 a 60, díky kterému nás zařadí do pořadníku na prohlídku. Ale až za nějakou dobu. Jdeme tedy pohledat kešku, která by se měla v blízkosti nacházet. Jak směle a kvapně vcházím do lesa, tak smutně a zlomeně vycházím. Po 15 minutách na perimetru bez výsledku. GPSka v hlubokém lese létá jako šílená. Zmatený signál nás vede na malý palouk, kde osamoceně stojí pařez, který vypadá jako testovací cíl Německých raket fau cvaj. To z důvodu zoufalých útoků hledačů, kteří nemohli najít to správné místo. Říkám tedy, že se vrátíme později, ale teď již spěcháme na prohlídku.

Vyslechneme si úvodní zasvěcení, které je ovšem pro nás zbytečné, protože podbnou přednášku jsem již měl pro Peťu v autobuse. Poté nás pouští jako stádo buvolů na 35 metrovou věž nahoru. Ono se řekne 35 metrů, ale těch 180 schodů bylo opravdu cítit.
Jak jsem již zvyklý, nahoře není zase tak moc k vidění. Výhled stál za hovno, protože byla mlha jako sviňa, ovšem místo má pořád něco do sebe. Všude hučí přístroje a magnetron. Taková velká krabica, díky které to funguje. S lascivní dychtivostí hledím na slovo radioaktiv a ochranné symboly a necháváme se u toho pekelného stroje za milion vyfotit.

Slézáme schodiště a já se nezvzdávám. Keška musí být moje. Docházíme zpět do lesa a hledáme. S nadějí pokukuji po lidech, kteří se kolem místa (a po celém lese) množí jako komáři. Ovšem pokaždé když zaostřím k jejich prstům, vidím pouze nože v zaťatých pěstích. Houbaři. Zkouším na místo paloučku jít třemi směry, až konečně nacházím souřadnice, které by měly být na metr přesně. A opravdu. Obcházím místo. Studuji každý ždíbek na zemi. Vím, že keš má být velká, žádné mikro. Proto systematicky postupuji a hledám jako pes. Nějakým šestým smyslem nacházím dokonale zamaskovaný dřevěný poklop. Hurá. Máme ji.

Už už chceme logovat, ale v blízkosti nás se ještě potulují dva lidé, takže vyčkáváme. Posléze zjišťujeme, že jsou to kluci z M2 teamu (zodpovědní za boskovickou terénní 5tku.). Na jejich žádost jim prozrazuji místo.

Pak již za svačení míříme zpátky. Dokonce se nám zvedá mlha s začíná svítit sluníčko. Nádhera.