R43

Dodatečný post, v dané době se mi nechtělo blogovat. :)

Dnes po stopách torza dálnice R43. Od roku 1942 tento vynikající projekt německé armády, který měl spojit Vídeň a Wroclav, zůstává chátrat. My jsme dnes šli asi 3 kilometry jeho zbytky. Na fotce je most u Jevíčka. Malé fotografie (tipuju, že budou hovno vidět) -- shora: 1) plán situace, 2) propustek, 3) vnitřní, masivní konstrukce -- nosné stěny.

Po cestě vyzvednutí nějaké té kešky. Bohužel Opičí strom musíme nechat na jindy.. :(

Chmurný Rájec

Za apokalyptického počasí se vzdáváme na otočku do rájce. Vlhkým vzduchem je cítit pach mršiny. Vysedáme z autobusu a míříme ke kostelu, kde se má nacházet první mikrokeška. GPSka trochu zmatkuje, tak lítám na perimetru přes kostelní zeď a ulici nahoru a dolů. Napřed panu faráři mírně pošlapeme kytičky a potom se mi podaří ještě zlikvidovat ptačí hnízdo :D Pak hledáme u zdi, ale stále nic.

Vyrážíme tedy k zámku s tím, že se pro tuhle krabičku vrátíme později. Procházíme celým zámeckým parkem. Je zima. Nakonec drouhou kešku nachází otec pod falešnou cihlou.

Znovu se vracíme k prvním souřadnicícm a dále zmateně pobíháme kolem stromu. Tentokrát s přesností na 1 metr. Bohužel musíme z důvodu časové tísně odcházet s DNF. Ale zřejmě víme, kde je, jen ji odtamať musíme dostat. Příště.

Doubravický hrad

Po zhlédnutí radarových snímků z dnešního rána, jsme se rozhodli, že výlet za touto blízkou keškou, bude proveditelný. Dostupnost Doubravice nad Svitavou není ideální, ale jde to i v neděli, díky příhodné poloze železniční stanice a to na koridoru směrem do Brna.

"Nijak zvlášť jsem se nepřipravoval, jelikož místo znám a jsem inteligentní člověk.."

Ze začátku cesty se přes nás přehnala mírná přeháňka, ale po této spršce už dalo počasí pokoj. V Doubravici na náměstí zapínám GPSku a lovím signál.

Pomalu se plazíme podmáčenou cestou směrem za šipkou. Překonáváme několik brodů smradlavého potoka, který asi teče z Letovic, nebo jinak si ten smrad fakt nedovedu vysvětlit.
K místu, kde se cesta uklání směrem ke hradu a začíná prudce stoupat z údolí, jsme dorazili velmi rychle. Celý prostor, kde se tvrz nacházela, je pokryt nově vysazenými stromky. Terén je touto výsadbou změnen, po těch pár letech, kdy jsem toto místo naposledy navštívil, téměř k nepoznání. Sebíhám nahoru a dolů, jak překonávám hradní valy. Jsem rychlý a snažím se být maximálně efektivní. Postup směrem k souřadnicím místy připomíná úvodní scénu z filmu Zachraňte vojína Ryana. Terén, který je po noční spršce nasycen vodou, značně podkluzuje. Bahno se lepí na boty a nohy kloužou po všudypřítomných kamenech a kouscích pařezů. Nakonec to odnese moje levá noha, kterou použilo mé tělo k vyrovnání rovnováhy takovým zposobem, že budu ještě několik dní kulhat :D

K samotnému nalezení kešky ani nepotřebuji GPSku. Vylezu a vidím. A opravdu, můj tip byl správný. Keška je v dezolátním stavu. I tak proběhne obligátní logování. Poté se vydáváme lesem na cestu zpět.

Zpátečně cesta se nakonec protáhne, protože otec namyslel, že by se mohlo jít do Újezda, ale už si nepřošel mapu... Máme (resp. on, já ne!) mírné problémy s nalezením správné cesty, tak chvilku šněrujeme místní cyklostezky. Poté vytahuju GPSku a ukazuji, coby hrdina, správnou cestu. Jsem prostě príma. Podzimním lesem cesta ubíhá rychle a nakonec se vyhoupne horizont a střechy nuzných stavení Újezda.

Z Újezda odjíždí autobus neobvykle načas.

Komentáře k fotkám:
1. Chobotnice, zřejmě u jediné dochované hradní zdi. Krátce po logování.
2. Lesní snímek.
3. Včelí úly u Kuniček.

Chmurný víkend

Urpení mladé chobotnice – pochmurný víkend v končinách, kde je smrt denním chlebem. V kraji Petra Bezruče. V kraji, kde se večeří uhlí a snídá strach.

Následující report obsahuje zápis z celého víkendu.

ad fotka: foceno z mobilu z vlaku. A jsem doma...

Den první, scéna první, předehra a úvod

Dorážíme s otcem do Hlučína. Tenhle víkend mám(e) v plánu prošmejdit trochu tohle přerostlé město a jeho škaredé okolí. Ve strašné zimě jdeme po kešce, která se nachází v samotném srdci Hlučína, dokonce v pěší zóně. Protože jsme si nepřečetli, že se má v okolí místa nacházet „pomůcka“, střídavě hlídkujeme a snažíme se jí dostat ze skrýše rukou. V mezičase se maskujeme čtením umrtních oznamení – hlavně nenápadně a simulujeme zaujatý rozhovor stojíce na souřadnicích. Nakonec ji dostávám ven a celý prokřehlý loguju.

Den druhý, dějtsví první

Vinná hora aneb chmurná prohra.

Závan smrti se prohnal okolím. Vyložen z černého auta jsem se tentokráte sám vydal za šipkou, která vedla širšími ulicemi kolem honosných obydlí lidí. Asfaltová cesta se změnila na polní pěšinku a vilky se zahrádkami vystřídalo stromořadí. Šel jsem rychle. S pravidelným dechem jsem nasadil velmi svižné tempo. Dorazil jsem k místu určení velmi snadno. Na souřadnicích místa, kde se krabička měla nacházet, na mě koukal pouze modrý igelit. Bylo to jasné. Šel jsem zbytečně.

následuje upload fotek z mobilu (foťák měl totiž otec. Takže za fotky je zodpovědná nokia e63)



popis: (1. místo ukrytí, na kterém ale nebylo nic jiného, než obal..) (2. beskydy) (3. jezero -- tzv. "Štěrkáč" a část Hlučína)

Dějství druhé, Bobrovníky – svahem 39° ku svobodě

Znovu vytahuji gps. Mám v záloze ještě jedno místo. Hlučín - Bobrovníky směr Ostrava. Vyrážím. Posílen neúspěchem se vpíjím do krajiny. Pozoruji vzdálené hornaté beskydy, rozseté jako kusy exkrementů, na veřejném WC na nástupišti -- vlakovém nádraží v České třebové, na horizontu. Potkávám rodinku, která mě poté, co spatří GPSku v ruce, upozorňuje, že pro „tu kešku“ jdu špatnu cestou, že se nadřu. Taky že jo. Lezu do kopce jako slimák. Plazím se a svíjím se v agónii mezi chatovou oblastí, kterou osvětluje zapadající slunce a dodává tak mému utrpení romantický nádech. Florální motivy se mění v hady. Syčí a táhnou mě dolů. Kleju. Docházím na konec chatové oblasti a zjišťuju, že cesta je slepá. Na třech světových stranách plot. Na té poslední je pouze cesta zpět. Kleju. Vracím se a ve vhodný moment se dostávám přes plot. Jdu přes široké pole, slyšíce a cítíce Šrámkův Stříbrný vítr nejen ve vyholených vlasech, ale i na chuji. Fouká hodně. Cloumá se mnou podzimní vítr, při jehož nárazu každý píď mé kůže křičí o pomoc. Keš nacházím velmi rychle. Loguji. Vyrážím na zpáteční cestu. Chatky se pomalu začínají měnit v rodinné domky a následně v paneláky. Mířím si koupit svačinu do Billy. Mám hodinu čas, rozhodnu se tedy popojít dál. Jsem zničen. Krok sem krok tam. Goethe by měl radost.

(fotky: 1. dead-end, 2. vyhlídka na Hlučín)

Stále se na něj dívá

Když jsme dnes s Markétou vyráželi na lov, jen stěží jsem si představoval, že na perimetru, kde GPSka hlásí souřadnice, strávíme 60 minut hledáním.

Ale to bych předbíhal. Kolem poledne jsme vyrazili do Borotína. Rychle zdolali kopec ke koupališti a pak se chvilku prodírali lesem za šipkou, než jsme našli cestu. K místu jsme dorazili zcela bez problémů. Co se ale dělo poté, o tom stále ještě mluvím s třesoucím se hlasem :D

GPSka se v hustém porostu zbláznila. Nebyla sto ukázat pozici přesně. Signál vypadával. Komplikovaný terén zarostlého kopce s pískovcovým útvarem, do nějž byla vytesána hlava, působil zlověstně už od pohledu. Svah jsme prošli nahoru a dolů snad dvacetkrát. Už při našem příchodu bylo patrné, že je zde geodálnice. Stopy zoufalých kačerů, snažících se najít malou schránku, byly znát na každém kroku. Terén vypadal, jako rozrytý od prasat. Každý centimetr čtverečný byl rozjebaný. Hlína prýštěla kolem podvrtaných strouchnivělých pařezů. Po 45 (!) minutách, strávených na perimetru jsem se rozhodl zavolat přítele na telefonu a nechat si přečíst hint. po dalších 10-15 minutách jsem ji našel, ale Markétka taky hledala :D Aby se neřeklo :D

Důkladné zamaskování mě tak nasralo, že jsem to schoval stejně vychcaně a jsem dost zvědavý na log toho, co to bude hledat po mě. Dobře vám tak :D Ve vší počestnosti :D Poté co jsem zařval a zaklel, proběhlo obligátní logování.
Odcházeli jsme vyčerpaní, ale s pocitem, že byla pokořena další keška. Tahle byla asi nejtěžší, co jsem zatím hledal.

Poté jsme vyrazili na cestu do Velkých Opatovic. Trochu jsem špatně určil směr, takže jsme šli chvilku mírně mimo, ale po zapnutí GPSky jsme se urgentně vydali správě. I když cestou neznačkovanou.

Už už jsem myslel, že mi zdechla baterka v GPSce a že druhou a zároveň poslední plánovanou kešku budeme muset odlovit jindy. Nakonec jsem objevil novou funkci toho přístroje -- tlačítko hold -- o kterém jsem vůbec nevěděl, že tam je a asi se mě v kapse omylem aktivovalo. (velice vtipné vzhledem k tomu, že tlačítko hold slouží k tomu, aby se samovolně nemačkaly klávesy :DD) :D Jsem kokot.

Druhá keška již byla snadná. Až na polohu slunce, která byla restartem stanovena na stejnou, jako je 1. května 2001 v 0:15 v noci. Ale i tak byla nalezena.


Zvětšit mapu

Rozhledna Malý Chuj

Ad ten nadpis: no, to nebylo o mně. Ve skutočnosti se jedná o toto místo :D; "tyvole, my na to máme moc vysoký IQ" :D

V odpoledních hodinách bylo rozhodnuto, že dnešní výlet bude veden pod taktovkou zkušeného člověka (mě) do nedalekého působiště sochaře Stanislava Rolínka. V plánu byla jedna tradiční keška a jedna mysteriózní.

Z Obory rychlým krokem k první skrýši. Lesní cestička nás velmi rychle dovedla k sousoší a samotné dohledání bylo pro mě a moji gpsku otázkou pár okamžiků.
Otec, který vyběhl vpřed, doufaje, že konečně najde taky něco on, šel tak rychle, že keš přešel :D HAHAHA.

/fotka č. 1. - chobotnice na rozhledně/

Druhá keška nebyla vůbec jistá, jelikož se skládala z rozluštění (po prokoknutí snadné hádanky). Abych nespoileroval: V odstavci najít slovo dle parametrů, pak ze slova přeskládat jiné slovo, dle ASCII kódování překódovat. Poté na rozhledně Malý Chuj (:D) najít speciální místo, které bylo třeba překódovat a dosadit do předchozí šifry. A voilá. Souřadnice byly na světě. Ach, tak snadné. Jediné, co nám dalo zabrat je otázka, zdali je slovo "poezie" českého původu. (Je??) Pak už to běželo velmi rychle. Jelikož nás rozluštění napadlo až po cestě a na domácí přípravu čas nebyl, muselo proběhnout polní dekódování. Což bylo pro mě, jako zkušeného šifranta, velmi snadné. Po pár minutách na kopci jsem již měli keš před sebou. Po desetiminutovém hledání propisky (která v keši bohužel nebyla) jsem vítězoslavně nalezl ve svém batohu pastelku, takže mohl proběhnout i trochu netradiční log oranžovou barvou.


Zpáteční cesta nestojí snad ani za zmínku.. Snad jen, že Grena je fakt hnusná limonáda a zase jsem si připomněl, že už to pít nikdy nebudu. Oni mají nejen hnusný pivo ale i hnusný limonády. Fuj.

/fotka č. 2. otec zavěšen na Oboře (:D) - fotil jsem já/


Zvětšit mapu

Svitávka, Hradisko

Nová keška relativně blízko našeho domova nemohla dlouho zůstat ignorována. Proto jsme se tam vydali i přes můj dezolátní stav :D Z Mladkova podél řeky imaginárních bobrů až pod kopec s hradiskem. Stoupání bylo značné. Do kopce to bylo těžší, protože mě kromě zad bolí taky nohy. Keš dohledána bez problému. /příliš snadné/. Byli jsme snad 5. zapsaní v logu, jelikož je keška opravdu čerstvá (FTF: 2. září). Zpáteční cesta zvolena příjemně. Hipísáckému jarmarku ve Svitávce jsme se naštěstí vyhnuli.

(fotil táta, popisek: nejlepší člověk na světě to zase dokázal xD, možno vidět trosky hradiska a mě)


Zvětšit mapu

Holíkovské vrcholky

Dnešný výlet byl skvěle naplánován (ostatně jak jinak, když jsem plán osnoval já!), akočliv počasí nebylo zcela ideální (takové to sychravé, mokré podzimní), přece jenom se po větší část cesty umoudřilo a dalo se vcelku efektivně šlapat. Z nedaleké vesnice Valchov, vybaveni pohorkami, jsme vyrazili přímo za šipkou a de facto až ke keši, jsme si drželi směr. Po orosené louce přišlo velké stoupání podzimním lesem. Prasata jsme ovšem (když nepočítám lidi), neviděli.

Hlavním cílem této skvělé exkurze po bukových lesích byla /speciální/ Pascalova keš, která se v tomto prostoru nachází.

Z webu geocaching.com jsme věděli, že nás čeká nějaká neobvyklá keška. A byla opravdu zajímavá. Autorovi patří dík za zajímavý nápad a pro lidi z okresu Blansko, je tahle skrýš doslova povinnost, jelikož patří mezi to nejlepší, co poblíž Boskovic je.

Nechci spoilerovat, ale když jsme z dané skrýše vytáhli příslušenství, hned, jelikož jsem nadmíru bystrý, jsem věděl, co bude potřeba udělat. Ještě že jsem nebyl u kešky sám.

Po chvíli byla keška veknu. A my mohli slavnostně logovat.

Navnaděni tímto úspěchem a moji skvělou schopností být prima (a jednou z dalších mnoha mých výborných vlastností -- být skormný), jsme se rozhodli, že pokoříme ještě nedalekou keš na Škatulci. Směr jsme zhruba věděli, takže jsem zapl zařízení zase až pár stovek metrů před cílem. Lesem se šlo dobře.
Takhle keš byla pro mě, tak úžasně bystrého člověka, hračka. Prošel jsem se kolem skal a byla moje. Proběhlo obligátní logování a moje rýpavé poznámky na ostatní :D
Pak jsme již zamířili domů.



Zvětšit mapu

příloha: mapa. Na mapě vesnice Valchov a část vrcholu, kde se Pascalova keška nachází

Kešování na Severní moravě

V zemi Slezské, v zemi zaslíbené, jsme si naplánovali odlov 6ti keší. Do hledání se nakonec zapojili rozličné generace, ovšem, jako vždy, ostatní neměli šanci, protože jsem nejbystřejší.... ..A taky mám GPSku :D

Proč tento blog?

Protože si chci vést pěkné a přehledné poznámky z kešovacích výletů. A protože mám moc velké ego, jak říká táta.