Vyrazili jsme časně z rána, v závoji ještě normálních teplot. Autobus, který objíždí i takovou prdel, jako je Velenov, nás nakonec (s jedním přestupem) dopravil do počáteční destinace. Tou je městys Sloup. Slunce mezitím vystoupalo výše nad obzor a když jsme si to vykračovali po modré do kopce, už bylo pěkně vedro. Nakonec jsme ovšem dorazili až do odporné malé vesničky, kde, jak se později ukázalo, mají speciální autobusovou zastávku. Jedinou v republice. Neviditelnou. Ale to předbíhám. Kvapem se vraťmě k událostem po příchodu do této obce, kde mají mj. i velmi odpornou zvonici.
Z obce jsme zamířili po asfaltové cestě přímo za nosem -- resp. za rozhlendou, tyčící se nad obzor, jako jehla píchnutá do zadnice regionu. Zapínám GPSku. Chvátáme. Krok krok. Roští roští. Prodírání se přes nízký porost nevesele nese Petra, jejíž oblečení není vhodné k pohybu v džungli. I přes hustý porost, dobře chytám signál a rychle a efektivně vedu naši výpravu (nebyla početná, pouze já a Petra) k cíli. Keš nacházíme s lehkostí a grácií. Jednouché. Chechtám se.
Fotím. Loguji. Fotím. A prodíráme zpět.
Nyní již míříme ku rozhledně. Kupujeme si lístky a po odporně děrovaném schodišti lezeme nahoru. Již jsme nahoře. Sami. Fotíme a koukáme do krajiny. Koukáme také pod nohy. Jaká je to ale odporná výška.
Pak jdem dom.No dobře, sejdeme dolů, odpočíváme a sledujeme turisty, vyhožující na sebe plivnutím z patra. Pak jdem dom.
No dobře, jdeme na zastávku. Ptám se místního močícího chlapce, kde je tady zastávka. Chlapec mě naviguje k oné raritní zastávce. Opravdu ověřujeme, že je neviditelná. Scházíme proto pro jistotu o vesnici níže. Kde mají zastávku, co vypadá jako obří rejnok. Jako ploutvička.
Jedem dom.
Mapa oblasti:View Larger Map
