Moravský kras, díl první, aprílová autovýprava

První dubnový den, i přes všechny ohyzdné předpovědi počasí, vyšel výborně. Sluníčko vysoko na obloze, příjmený vánek. Cíl byl jasný. Odlovit pár keší na jednom z klíčových míst Moravského krasu -- Sloup/Šošůvka.


Jak jsem již předeslal, naším cílem se stalo 6 tradičních keší s lehkou obtížností, povětšinou typu mikro. Vybaveni 2ma geostroji (poprvé v historii chobotnice zazářil také můj nový sekundární geostroj HTC HD2), jsme vyrazili dle předem připraveného, skvělého (jak jinak, když jsem ho organizoval já) plánu.

Provedením bych rád vyzdvihl keš "Studánka na Troubkách" (GC20784), která nás nadchla :) Ale nebylo to pouze samotné místo se studánkou, které nás ohromilo, nýbž obrazy smrti ve své nejčistší formě. Abych byl ještě více konkrétní, řekněme, že kdyby tento výjev, který spatřily naše oči, mohl vidět Luigi Galvani, rozplýval by se radostí.

Když dvě žáby cestovaly po poli v blízkostí studánky, nemohly tušit, že ohradník nabitý elektřinou, jindy běžně stojící a neohrožující okolí, změnil (patrně vlivem krávy) svoji pozici na převrhnutý na zem. Tato nevědomost se ovšem patrně stala pro žáby osudná. O jejich příběhu se můžeme pouze dohadovat. S největší pravděpodobností ale nic netušící skákající žáby doškočily přímo na ohradník, který je upekl za živa. Musela to být chmurná, bolestivá a zdlouhavá smrt. Pro mírně psychicky labilní lidi, které by zajímalo, jak to vypadá, přikládám několik "on the spot" fotek.
Důrazně ovšem varuji, že následující fotografie nejsou určeny pro děti a osoby, kterým nedělá dobře pohled na seschlé mrtvé usmažené žáby, které zemřely na ohradníku zdlouhavou smrtí.

/veškeré fotky v tomto příspěvku jsou nezpracované, surové soubory, focené zařízením HTC HD2/

Oblast Vratíkovského krasu

Velmi vhodná oblast pro kešku. Ovšem na svého zakladatele zatím čeká. Takže trošku netradiční zápis, který se sestává jen z fotek. Aby chobotnice neumřela na dehydrataci..






Na podrobný zápisek bohužel nemám čas ani chuť..


Zvětšit mapu

R43

Dodatečný post, v dané době se mi nechtělo blogovat. :)

Dnes po stopách torza dálnice R43. Od roku 1942 tento vynikající projekt německé armády, který měl spojit Vídeň a Wroclav, zůstává chátrat. My jsme dnes šli asi 3 kilometry jeho zbytky. Na fotce je most u Jevíčka. Malé fotografie (tipuju, že budou hovno vidět) -- shora: 1) plán situace, 2) propustek, 3) vnitřní, masivní konstrukce -- nosné stěny.

Po cestě vyzvednutí nějaké té kešky. Bohužel Opičí strom musíme nechat na jindy.. :(

Chmurný Rájec

Za apokalyptického počasí se vzdáváme na otočku do rájce. Vlhkým vzduchem je cítit pach mršiny. Vysedáme z autobusu a míříme ke kostelu, kde se má nacházet první mikrokeška. GPSka trochu zmatkuje, tak lítám na perimetru přes kostelní zeď a ulici nahoru a dolů. Napřed panu faráři mírně pošlapeme kytičky a potom se mi podaří ještě zlikvidovat ptačí hnízdo :D Pak hledáme u zdi, ale stále nic.

Vyrážíme tedy k zámku s tím, že se pro tuhle krabičku vrátíme později. Procházíme celým zámeckým parkem. Je zima. Nakonec drouhou kešku nachází otec pod falešnou cihlou.

Znovu se vracíme k prvním souřadnicícm a dále zmateně pobíháme kolem stromu. Tentokrát s přesností na 1 metr. Bohužel musíme z důvodu časové tísně odcházet s DNF. Ale zřejmě víme, kde je, jen ji odtamať musíme dostat. Příště.

Doubravický hrad

Po zhlédnutí radarových snímků z dnešního rána, jsme se rozhodli, že výlet za touto blízkou keškou, bude proveditelný. Dostupnost Doubravice nad Svitavou není ideální, ale jde to i v neděli, díky příhodné poloze železniční stanice a to na koridoru směrem do Brna.

"Nijak zvlášť jsem se nepřipravoval, jelikož místo znám a jsem inteligentní člověk.."

Ze začátku cesty se přes nás přehnala mírná přeháňka, ale po této spršce už dalo počasí pokoj. V Doubravici na náměstí zapínám GPSku a lovím signál.

Pomalu se plazíme podmáčenou cestou směrem za šipkou. Překonáváme několik brodů smradlavého potoka, který asi teče z Letovic, nebo jinak si ten smrad fakt nedovedu vysvětlit.
K místu, kde se cesta uklání směrem ke hradu a začíná prudce stoupat z údolí, jsme dorazili velmi rychle. Celý prostor, kde se tvrz nacházela, je pokryt nově vysazenými stromky. Terén je touto výsadbou změnen, po těch pár letech, kdy jsem toto místo naposledy navštívil, téměř k nepoznání. Sebíhám nahoru a dolů, jak překonávám hradní valy. Jsem rychlý a snažím se být maximálně efektivní. Postup směrem k souřadnicím místy připomíná úvodní scénu z filmu Zachraňte vojína Ryana. Terén, který je po noční spršce nasycen vodou, značně podkluzuje. Bahno se lepí na boty a nohy kloužou po všudypřítomných kamenech a kouscích pařezů. Nakonec to odnese moje levá noha, kterou použilo mé tělo k vyrovnání rovnováhy takovým zposobem, že budu ještě několik dní kulhat :D

K samotnému nalezení kešky ani nepotřebuji GPSku. Vylezu a vidím. A opravdu, můj tip byl správný. Keška je v dezolátním stavu. I tak proběhne obligátní logování. Poté se vydáváme lesem na cestu zpět.

Zpátečně cesta se nakonec protáhne, protože otec namyslel, že by se mohlo jít do Újezda, ale už si nepřošel mapu... Máme (resp. on, já ne!) mírné problémy s nalezením správné cesty, tak chvilku šněrujeme místní cyklostezky. Poté vytahuju GPSku a ukazuji, coby hrdina, správnou cestu. Jsem prostě príma. Podzimním lesem cesta ubíhá rychle a nakonec se vyhoupne horizont a střechy nuzných stavení Újezda.

Z Újezda odjíždí autobus neobvykle načas.

Komentáře k fotkám:
1. Chobotnice, zřejmě u jediné dochované hradní zdi. Krátce po logování.
2. Lesní snímek.
3. Včelí úly u Kuniček.

Chmurný víkend

Urpení mladé chobotnice – pochmurný víkend v končinách, kde je smrt denním chlebem. V kraji Petra Bezruče. V kraji, kde se večeří uhlí a snídá strach.

Následující report obsahuje zápis z celého víkendu.

ad fotka: foceno z mobilu z vlaku. A jsem doma...

Den první, scéna první, předehra a úvod

Dorážíme s otcem do Hlučína. Tenhle víkend mám(e) v plánu prošmejdit trochu tohle přerostlé město a jeho škaredé okolí. Ve strašné zimě jdeme po kešce, která se nachází v samotném srdci Hlučína, dokonce v pěší zóně. Protože jsme si nepřečetli, že se má v okolí místa nacházet „pomůcka“, střídavě hlídkujeme a snažíme se jí dostat ze skrýše rukou. V mezičase se maskujeme čtením umrtních oznamení – hlavně nenápadně a simulujeme zaujatý rozhovor stojíce na souřadnicích. Nakonec ji dostávám ven a celý prokřehlý loguju.

Den druhý, dějtsví první

Vinná hora aneb chmurná prohra.

Závan smrti se prohnal okolím. Vyložen z černého auta jsem se tentokráte sám vydal za šipkou, která vedla širšími ulicemi kolem honosných obydlí lidí. Asfaltová cesta se změnila na polní pěšinku a vilky se zahrádkami vystřídalo stromořadí. Šel jsem rychle. S pravidelným dechem jsem nasadil velmi svižné tempo. Dorazil jsem k místu určení velmi snadno. Na souřadnicích místa, kde se krabička měla nacházet, na mě koukal pouze modrý igelit. Bylo to jasné. Šel jsem zbytečně.

následuje upload fotek z mobilu (foťák měl totiž otec. Takže za fotky je zodpovědná nokia e63)



popis: (1. místo ukrytí, na kterém ale nebylo nic jiného, než obal..) (2. beskydy) (3. jezero -- tzv. "Štěrkáč" a část Hlučína)

Dějství druhé, Bobrovníky – svahem 39° ku svobodě

Znovu vytahuji gps. Mám v záloze ještě jedno místo. Hlučín - Bobrovníky směr Ostrava. Vyrážím. Posílen neúspěchem se vpíjím do krajiny. Pozoruji vzdálené hornaté beskydy, rozseté jako kusy exkrementů, na veřejném WC na nástupišti -- vlakovém nádraží v České třebové, na horizontu. Potkávám rodinku, která mě poté, co spatří GPSku v ruce, upozorňuje, že pro „tu kešku“ jdu špatnu cestou, že se nadřu. Taky že jo. Lezu do kopce jako slimák. Plazím se a svíjím se v agónii mezi chatovou oblastí, kterou osvětluje zapadající slunce a dodává tak mému utrpení romantický nádech. Florální motivy se mění v hady. Syčí a táhnou mě dolů. Kleju. Docházím na konec chatové oblasti a zjišťuju, že cesta je slepá. Na třech světových stranách plot. Na té poslední je pouze cesta zpět. Kleju. Vracím se a ve vhodný moment se dostávám přes plot. Jdu přes široké pole, slyšíce a cítíce Šrámkův Stříbrný vítr nejen ve vyholených vlasech, ale i na chuji. Fouká hodně. Cloumá se mnou podzimní vítr, při jehož nárazu každý píď mé kůže křičí o pomoc. Keš nacházím velmi rychle. Loguji. Vyrážím na zpáteční cestu. Chatky se pomalu začínají měnit v rodinné domky a následně v paneláky. Mířím si koupit svačinu do Billy. Mám hodinu čas, rozhodnu se tedy popojít dál. Jsem zničen. Krok sem krok tam. Goethe by měl radost.

(fotky: 1. dead-end, 2. vyhlídka na Hlučín)

Stále se na něj dívá

Když jsme dnes s Markétou vyráželi na lov, jen stěží jsem si představoval, že na perimetru, kde GPSka hlásí souřadnice, strávíme 60 minut hledáním.

Ale to bych předbíhal. Kolem poledne jsme vyrazili do Borotína. Rychle zdolali kopec ke koupališti a pak se chvilku prodírali lesem za šipkou, než jsme našli cestu. K místu jsme dorazili zcela bez problémů. Co se ale dělo poté, o tom stále ještě mluvím s třesoucím se hlasem :D

GPSka se v hustém porostu zbláznila. Nebyla sto ukázat pozici přesně. Signál vypadával. Komplikovaný terén zarostlého kopce s pískovcovým útvarem, do nějž byla vytesána hlava, působil zlověstně už od pohledu. Svah jsme prošli nahoru a dolů snad dvacetkrát. Už při našem příchodu bylo patrné, že je zde geodálnice. Stopy zoufalých kačerů, snažících se najít malou schránku, byly znát na každém kroku. Terén vypadal, jako rozrytý od prasat. Každý centimetr čtverečný byl rozjebaný. Hlína prýštěla kolem podvrtaných strouchnivělých pařezů. Po 45 (!) minutách, strávených na perimetru jsem se rozhodl zavolat přítele na telefonu a nechat si přečíst hint. po dalších 10-15 minutách jsem ji našel, ale Markétka taky hledala :D Aby se neřeklo :D

Důkladné zamaskování mě tak nasralo, že jsem to schoval stejně vychcaně a jsem dost zvědavý na log toho, co to bude hledat po mě. Dobře vám tak :D Ve vší počestnosti :D Poté co jsem zařval a zaklel, proběhlo obligátní logování.
Odcházeli jsme vyčerpaní, ale s pocitem, že byla pokořena další keška. Tahle byla asi nejtěžší, co jsem zatím hledal.

Poté jsme vyrazili na cestu do Velkých Opatovic. Trochu jsem špatně určil směr, takže jsme šli chvilku mírně mimo, ale po zapnutí GPSky jsme se urgentně vydali správě. I když cestou neznačkovanou.

Už už jsem myslel, že mi zdechla baterka v GPSce a že druhou a zároveň poslední plánovanou kešku budeme muset odlovit jindy. Nakonec jsem objevil novou funkci toho přístroje -- tlačítko hold -- o kterém jsem vůbec nevěděl, že tam je a asi se mě v kapse omylem aktivovalo. (velice vtipné vzhledem k tomu, že tlačítko hold slouží k tomu, aby se samovolně nemačkaly klávesy :DD) :D Jsem kokot.

Druhá keška již byla snadná. Až na polohu slunce, která byla restartem stanovena na stejnou, jako je 1. května 2001 v 0:15 v noci. Ale i tak byla nalezena.


Zvětšit mapu