Vodní nádrž Boskovice

Dnes se stala našim cilem mikrokeš u boskovické přehrady. Už od vchodových dveřích domu táta opakuje, že nás zastihne déšť a že dělám velkou chybu, že neberu pláštěnku. Říkám pršet nebude, protože si to nepřeji.
Lehkým krokem se přemísťujeme na kamenicu, a jdeme přímo pod hráz, dokud to jde. Pak znovu obíháme kopec a jdeme nahoru. Pes pana hrázného je zavřený. Dobré znamení. V žádném z oken se taktéž neleskne optika kulovnice, takže máme zpola vyhráno.

V průběhu cesty práskám nějaké to panorama, abych si dokázal, že jsem stále tak šikovný, jak si o sobě myslím. Fotím taktéž nějaké HDR.

 fotil táta. Vyvržený vorvaň.

Konečně přecházíme hráz až na její konec a já zapínám GPSku. Ta je celkem zmatená. Vede mě na místo kdesi za hrází v blízkosti lesa. Táta nadšeně hledá, ale po deseti munutách šťárání se ve všem možném od mravenčích larev po koňských exkrementech nadšení přechází. Chci volat sestře o hint, ale signál néni. Tak hledáme dál. Protože jsem génius, říkám si, že to zvládnu i bez GPSky. Vypínám ji a jdu hledat jen očima. Netrvá ani dvacet sekund a moje oči..


Uporozňují vás, že tohle bude takový prasácký spoiler, že bude autor kešky možná nasraný. Já říkám, že tu na blog chodí jen má rodina a známí a že nehrozí ohrožení nějakým hajzlem, co by dle blogu kešky hledat a ničil, takže klid.

...Netrvá ani dvacet sekund a mé oči spočinou na nohou informační tabule. Něco je jinak. Šrouby nejsou symetrické. Absence symetrie mě praští do očí. Na druhý pohled se dívám na masivní kovový šroub se slovy: "na co by tady doprdele dávali takovou vejkej šroub do dřeva". Chytnu ho. A mám ho. Je to magnet!!! Geniálně vymyšlená skrýš.

 Z táty později vypadlo, že na ten šroub několikrát koukal, ale nenapadlo ho za něj zarvat. Tak jsem to zase dokázal. Je mi jasný, že spoustu lidí nebude chápat, jak to vypadalo a že budou zvědaví. Tak sem přidám i fotky. Stejně už jsem popsal de facto všechno. Podle kvality jistě poznáte, že jsem ty fotky nefotil já... Ehm..

Výborná keš. Mé nadšení přetrvává celou zpáteční cestu.
Jako bonus moje fotka houby, kterou většina dnešních houbařů-dětí odnášela v košíku. Přeji dobrou chuť. PS: nepršelo. xD

Radar Skalky

hned z časného rána vyrážíme plouživým autobusem do Benešova. Už když vyjíždíme nad rozcestí od Ludíkova, padá na kraj hustá mlha. Jako na horách! Raduji se. A opravdu. V Benešově to vypadá nádherně. Bděle vystupujeme a vyrážíme předem dohodnutým směrem. Jde vidět pouze na pár metrů dopředu. Občas studený vítr ochladí tvář kapičkami rosy. Cesta vede mírným stoupáním lesem. Chrochtám blahem nad povedeným počasím. Půjčuji poníkovi moji bundu. :D

Není to daleko. Po jemné asfaltové cestě míří houfy lidí, kteří mají stejný cíl, jako my. Radar na Skalkách. Toto zařízení je jedno ze dvou, které pokrývají Českou republiku a zjišťují srážkovou činnost nad územím. Netrvá to dlouho a před námi už se tyčí vysoká věž s bílou koulí nahoře.

K mému podivu kolem základny budovy vyrostly stánky s klobásami a lidmi. Bereme si s Peťou číslíčko -- máme 59 a 60, díky kterému nás zařadí do pořadníku na prohlídku. Ale až za nějakou dobu. Jdeme tedy pohledat kešku, která by se měla v blízkosti nacházet. Jak směle a kvapně vcházím do lesa, tak smutně a zlomeně vycházím. Po 15 minutách na perimetru bez výsledku. GPSka v hlubokém lese létá jako šílená. Zmatený signál nás vede na malý palouk, kde osamoceně stojí pařez, který vypadá jako testovací cíl Německých raket fau cvaj. To z důvodu zoufalých útoků hledačů, kteří nemohli najít to správné místo. Říkám tedy, že se vrátíme později, ale teď již spěcháme na prohlídku.

Vyslechneme si úvodní zasvěcení, které je ovšem pro nás zbytečné, protože podbnou přednášku jsem již měl pro Peťu v autobuse. Poté nás pouští jako stádo buvolů na 35 metrovou věž nahoru. Ono se řekne 35 metrů, ale těch 180 schodů bylo opravdu cítit.
Jak jsem již zvyklý, nahoře není zase tak moc k vidění. Výhled stál za hovno, protože byla mlha jako sviňa, ovšem místo má pořád něco do sebe. Všude hučí přístroje a magnetron. Taková velká krabica, díky které to funguje. S lascivní dychtivostí hledím na slovo radioaktiv a ochranné symboly a necháváme se u toho pekelného stroje za milion vyfotit.

Slézáme schodiště a já se nezvzdávám. Keška musí být moje. Docházíme zpět do lesa a hledáme. S nadějí pokukuji po lidech, kteří se kolem místa (a po celém lese) množí jako komáři. Ovšem pokaždé když zaostřím k jejich prstům, vidím pouze nože v zaťatých pěstích. Houbaři. Zkouším na místo paloučku jít třemi směry, až konečně nacházím souřadnice, které by měly být na metr přesně. A opravdu. Obcházím místo. Studuji každý ždíbek na zemi. Vím, že keš má být velká, žádné mikro. Proto systematicky postupuji a hledám jako pes. Nějakým šestým smyslem nacházím dokonale zamaskovaný dřevěný poklop. Hurá. Máme ji.

Už už chceme logovat, ale v blízkosti nás se ještě potulují dva lidé, takže vyčkáváme. Posléze zjišťujeme, že jsou to kluci z M2 teamu (zodpovědní za boskovickou terénní 5tku.). Na jejich žádost jim prozrazuji místo.

Pak již za svačení míříme zpátky. Dokonce se nám zvedá mlha s začíná svítit sluníčko. Nádhera.

Mojetínský kras

Mojetínský kras je označení pro krasovou oblast poblíž kopce Mojetína, který se nachází nedaleko obcí Šebetov, Knínice u Boskovic a Vážany. Hned z rána, vybaveni výbornou svačinkou vyrážíme na pochod. První kopec je tvrdá zkouška houževnatosti a výdrže. Já sám mám co dělat, abych ve zdraví stráň vyšel i se svým asi 30 kilovým batohem :D Z asfaltové silnice zabočujeme pod les a naskýtá se nám takovýto krásný pohled. Boskovická brázda jako na dlani.
Pokračujeme lesem ještě stále v mírném, ale o to citelnějším kopci. V přestávkákch se snažím práskat nějaká makra, ale za mírného větru a bez stativu to jde těžko..
Konečně se lesní cesta svažuje zase směrem dolů a opět se napojujeme na asfaltovou svážnici. Na té se jde dobře. Bohužel po chvíli opět míříme na horší odbočku. Jelikož jsem (mj.) chytrý a sečtělý, místo dobře znám. Je to takové pěkné skalisko nad Knínicemi u Boskovic. Už dlouhou dobu jsem si říkal, že by tady byla pěkná keška. Je to totiž největší skalisko (checht největší..., jediné, které je velké, ostatní jsou malé balvánky rozeseté po okolí) v celé oblasti. Tak si říkám. Ha, inteligentní člověk by to určitě umístil někam poblíž. Samozřejmě jsem se trapně mýlil. Šipka nás hnala úplně na opačnou stranu.. Houštím, travnatým porostem plném ztrouchnivělých klád a otrvaného hmyzu. Cestou necestou. Při této cestě jsem viděl snad všechno. Od divných druhů hmyzu, rozličných plemen trav, různých způsobů, jak zakopnout, zrádných děr v zemi a odporného středně vysokého porostu.. Jediné, co jsem doprdele neviděl byl Mojetínský kras. A tak se ptám, nemá být cílem kešky Mojetínský kras vidět Mojetínský kras? Není to tak správně podle doporučujících pravidel? Nemá snad keš vodit lidi na zajímavá místa? Asi ne. Tato keš nás vodila za klíšťaty a bordelem. Jenže to ještě nemělo být všechno. Po této půlkilometrové šílené cestě nás šipka vedla do nějaké nově VELMI HUSTĚ vysázené školy. Říkám si, že si snad pán zakladatel dělá ze mě pr*el. Radši nechávám Peťu stát na prahu té divočiny a sám se nořím za šipkou, které ukazuje cca 30 metrů do té džungle plné hmyzu. Protože mám oko velmi vytrénované, okmažitě keš vidím. Ale nevěřícně kroutím hlavu nad zaměrením pozice a hlavně vůbec celkovou volbu kešky resp. souřadnic. Ano, nacházíme se na kopci. K dispozici je minimálně sedm satelitů. A keš je zaměřená o 18 metrů špatně. WTF? Odměnou nám alespoň bylo krásné se pokochání nad tímto Geocoinem, který cestuje z Německa do Číny. Zapsali jsme si kód (proto neukazuji zámerně druhou stranu GC, na které je kód napsán), a budeme ho sledovat, jak se ke svému cíli dostává.Pak jsme již zamíříli domů. Les už od mé poslední návštěvy dost zarostl. Sešli jsme z kopce do Knínic, chvilku ještě tedy poseděli u rybníčku ve "Vilémově koutě".
Na závěr přikládám jedno HDR panorama Knínic :) Obrázek ve vyšším rozlišení je možno shlédnoutna mém deviant arts účtu.


View Larger Map

Operace Sluneční štít

Plánování operace sluneční štít započalo již v pondělí. Ačkoli jsme počítali s ohyzdným deštivým dnem, počasí nás mile překvapilo příjemnou slunečnou náladou. Tentokrát jsem se vydali na místo havárie letadla MIG21, kterému při 14. 10. 1988 přeletu nad drahanskou vrchovinou v ranních hodinách slehal proudový motor. Oba piloti na místě zahynuli. Blízko místa havárie se dnes nachází malý pomníček. Ten byl našim cílem.

Autobusem jsme se vyvezli na Bukovou, poté vyrazili polňačkou kolem ovcí a lidí směrem k lesu. Cesta však záhy končila kdesi v polích a tak jsme šli cestou necestou směrem za šipkou tu chvíli remízkem, tu chvíli travou až jsme dorazili k cíli. Odlovili jsme blízkou keš a zapálili svíčku.
Mé nenechavé já přesvědčilo Peťu, že by bylo vhodné se podívat i k místu havárie (pomníček se nacházel cca 300 metrů od skutečného místa neštěstí) a tak jsme tedy šli. Tu chvojí praskalo pod botou, tu mladý porost šustil o kalhoty. Tu pařez, tu jehličí. Vše probíhalo celkem dobře až do té doby, než jsme se dostali k potoku, jehož překonávání bylo pro Peťu osudným. Špatně vypočítaný skok měl za následek fatální namočení boty, ponožky a nohavice :D
Nakonec jsme ovšem k místu havárie došli. Člověk už by ho ani nerozeznal od původního lesa. Zasazené mladé stromky pomalu zarůstají paseku, kde pád a následný výbuch palivových nádrží na chvíli vymýtil život. Po chvíli zlobení mého programu se mi daří rozjet mé Smartmapy navigaci a spolehlivě dovádím naši výpravu na známou asfaltovanou silnici. Rozkládám alumatku a Peťa si suší ponožku a botu. Míříme směrem k Benešovu, cestou nás zdrží jen jedno zvíře uteklé patrně z Olomoucké zoo a poté podivně oblečení důchodci, sbírající mrtvoly a dřevo. V Benešově chvilku posedíme na lavečce a bereme první autobus mířící do Boskovic.


View Larger Map

Veselice rozhledna - keš a focení

Rozkaz zněl jasně. Dnes, v tento parný den, jsme si naplánovali výlet na rozhlednu Vavřinec-Veselice. Při této příležitosti jsme provedli odlov místní keše. Zároveň se taktéž seznamuji se svým novým skvělým fotoaparátem . zrcadlovkou značky Olmypus. Chobotnice bude mít konečně pořádnou fotodokumentaci.

Vyrazili jsme časně z rána, v závoji ještě normálních teplot. Autobus, který objíždí i takovou prdel, jako je Velenov, nás nakonec (s jedním přestupem) dopravil do počáteční destinace. Tou je městys Sloup. Slunce mezitím vystoupalo výše nad obzor a když jsme si to vykračovali po modré do kopce, už bylo pěkně vedro. Nakonec jsme ovšem dorazili až do odporné malé vesničky, kde, jak se později ukázalo, mají speciální autobusovou zastávku. Jedinou v republice. Neviditelnou. Ale to předbíhám. Kvapem se vraťmě k událostem po příchodu do této obce, kde mají mj. i velmi odpornou zvonici.

Z obce jsme zamířili po asfaltové cestě přímo za nosem -- resp. za rozhlendou, tyčící se nad obzor, jako jehla píchnutá do zadnice regionu. Zapínám GPSku. Chvátáme. Krok krok. Roští roští. Prodírání se přes nízký porost nevesele nese Petra, jejíž oblečení není vhodné k pohybu v džungli. I přes hustý porost, dobře chytám signál a rychle a efektivně vedu naši výpravu (nebyla početná, pouze já a Petra) k cíli. Keš nacházíme s lehkostí a grácií. Jednouché. Chechtám se.
Fotím. Loguji. Fotím. A prodíráme zpět.


Nyní již míříme ku rozhledně. Kupujeme si lístky a po odporně děrovaném schodišti lezeme nahoru. Již jsme nahoře. Sami. Fotíme a koukáme do krajiny. Koukáme také pod nohy. Jaká je to ale odporná výška.
Pak jdem dom.
No dobře, sejdeme dolů, odpočíváme a sledujeme turisty, vyhožující na sebe plivnutím z patra. Pak jdem dom.
No dobře, jdeme na zastávku. Ptám se místního močícího chlapce, kde je tady zastávka. Chlapec mě naviguje k oné raritní zastávce. Opravdu ověřujeme, že je neviditelná. Scházíme proto pro jistotu o vesnici níže. Kde mají zastávku, co vypadá jako obří rejnok. Jako ploutvička.
Jedem dom.

Mapa oblasti:

View Larger Map

Moravský kras, díl první, aprílová autovýprava

První dubnový den, i přes všechny ohyzdné předpovědi počasí, vyšel výborně. Sluníčko vysoko na obloze, příjmený vánek. Cíl byl jasný. Odlovit pár keší na jednom z klíčových míst Moravského krasu -- Sloup/Šošůvka.


Jak jsem již předeslal, naším cílem se stalo 6 tradičních keší s lehkou obtížností, povětšinou typu mikro. Vybaveni 2ma geostroji (poprvé v historii chobotnice zazářil také můj nový sekundární geostroj HTC HD2), jsme vyrazili dle předem připraveného, skvělého (jak jinak, když jsem ho organizoval já) plánu.

Provedením bych rád vyzdvihl keš "Studánka na Troubkách" (GC20784), která nás nadchla :) Ale nebylo to pouze samotné místo se studánkou, které nás ohromilo, nýbž obrazy smrti ve své nejčistší formě. Abych byl ještě více konkrétní, řekněme, že kdyby tento výjev, který spatřily naše oči, mohl vidět Luigi Galvani, rozplýval by se radostí.

Když dvě žáby cestovaly po poli v blízkostí studánky, nemohly tušit, že ohradník nabitý elektřinou, jindy běžně stojící a neohrožující okolí, změnil (patrně vlivem krávy) svoji pozici na převrhnutý na zem. Tato nevědomost se ovšem patrně stala pro žáby osudná. O jejich příběhu se můžeme pouze dohadovat. S největší pravděpodobností ale nic netušící skákající žáby doškočily přímo na ohradník, který je upekl za živa. Musela to být chmurná, bolestivá a zdlouhavá smrt. Pro mírně psychicky labilní lidi, které by zajímalo, jak to vypadá, přikládám několik "on the spot" fotek.
Důrazně ovšem varuji, že následující fotografie nejsou určeny pro děti a osoby, kterým nedělá dobře pohled na seschlé mrtvé usmažené žáby, které zemřely na ohradníku zdlouhavou smrtí.

/veškeré fotky v tomto příspěvku jsou nezpracované, surové soubory, focené zařízením HTC HD2/

Oblast Vratíkovského krasu

Velmi vhodná oblast pro kešku. Ovšem na svého zakladatele zatím čeká. Takže trošku netradiční zápis, který se sestává jen z fotek. Aby chobotnice neumřela na dehydrataci..






Na podrobný zápisek bohužel nemám čas ani chuť..


Zvětšit mapu